Kdo chce, tak mi můžete poslat svá díla, a já je zde po zkouknutí zveřejním. Můžete mi je posílat na můj email: T.Pirko@seznam.cz.
Psaní zdar
Depeše pro Ludvika
Nad Lentrií visí srpek měsíce a já sedím mlčky u jednoho z mnoha ohňů. Tělem
mi prostupuje strach. Vlna za vlnou mě zaplavuje a ochromuje mysl. „Kde jsou ti zatracení
zvědové, proč tu ještě nejsou!“ V duchu zavrčím a svou pozornost upřu do plamenů s nadějí,
že mě uklidní. Zima se do mě začíná zakusovat. Natahuju se pro další polena, když mě upoutá
dusot kopit. S mrazivým očekáváním pátrám ve tmě. Jezdec na zdatném hnědákovi
míří přímo k hradní věži. Zastavuje před jedním z hradní stráže a s lehkostí pírka seskakuje.
„Konečně! Je tu královský zvěd.“ Oddechnu si v očekávání. „Postarejte se mi o koně,
ještě ho budu potřebovat!“ Křikne na stráže u vchodu. Nečeká ani na odpověď a nakráčí
si to přímo do věže. S ohlušujícím tlukotem srdce čekám, co se bude dít. Za pár chvil vybíhá
ven a rychlými kroky přichází ke mně. Krátce zasalutujeme a dál bez jakýchkoli dalších
formalit mi předává depeši. „Ihned nasedni na koně a jeď za Lordem Ludvikem. Táboří
se svou armádou necelý den cesty v údolí Karkatu.“Říká silným hlasem. „Ano pane.“ Spěšně
vyhrknu a již na nic nečekám. Popadám otěže a vyšplhávám se na koňský hřbet.
mi prostupuje strach. Vlna za vlnou mě zaplavuje a ochromuje mysl. „Kde jsou ti zatracení
zvědové, proč tu ještě nejsou!“ V duchu zavrčím a svou pozornost upřu do plamenů s nadějí,
že mě uklidní. Zima se do mě začíná zakusovat. Natahuju se pro další polena, když mě upoutá
dusot kopit. S mrazivým očekáváním pátrám ve tmě. Jezdec na zdatném hnědákovi
míří přímo k hradní věži. Zastavuje před jedním z hradní stráže a s lehkostí pírka seskakuje.
„Konečně! Je tu královský zvěd.“ Oddechnu si v očekávání. „Postarejte se mi o koně,
ještě ho budu potřebovat!“ Křikne na stráže u vchodu. Nečeká ani na odpověď a nakráčí
si to přímo do věže. S ohlušujícím tlukotem srdce čekám, co se bude dít. Za pár chvil vybíhá
ven a rychlými kroky přichází ke mně. Krátce zasalutujeme a dál bez jakýchkoli dalších
formalit mi předává depeši. „Ihned nasedni na koně a jeď za Lordem Ludvikem. Táboří
se svou armádou necelý den cesty v údolí Karkatu.“Říká silným hlasem. „Ano pane.“ Spěšně
vyhrknu a již na nic nečekám. Popadám otěže a vyšplhávám se na koňský hřbet.
Uháním krajinou dobré tři hodiny, když si všimnu, že mě sleduje osamělý jezdec
na protějším kopci. Dělí nás hluboké údolí. Za několik mil se však naše cesty zkříží,
ať chci nebo ne. Musím projet průsmykem starců. „Třeba se mi povede být tam dřív.“
Prásknu otěžemi a hřebec uhání ještě víc. Silueta jezdce však také zrychluje. Začíná pršet.
Přivinu si pláštěnku blíž k tělu a vjíždím do posledního lesíku před průsmykem. Stromy
se již rozevírají a já vidím průsmyk, kam se vejde nanejvíc jeden povoz. Náhle mi skočí
do cesty postava celá zahalená v plášti. Splaší koně a já padám do bláta hlavou napřed.
Ještě než si uvědomím, co se stalo, mám svázané ruce za zády.
ať chci nebo ne. Musím projet průsmykem starců. „Třeba se mi povede být tam dřív.“
Prásknu otěžemi a hřebec uhání ještě víc. Silueta jezdce však také zrychluje. Začíná pršet.
Přivinu si pláštěnku blíž k tělu a vjíždím do posledního lesíku před průsmykem. Stromy
se již rozevírají a já vidím průsmyk, kam se vejde nanejvíc jeden povoz. Náhle mi skočí
do cesty postava celá zahalená v plášti. Splaší koně a já padám do bláta hlavou napřed.
Ještě než si uvědomím, co se stalo, mám svázané ruce za zády.
„Podívejme se, co jsme to tu ulovili. Není to snad náš malý poslíček. Tak kamaráde,
teď začneš pěkně zpívat“ S těmito slovy mi začal prohledávat věci. Našel malý uzlíček
zabalený do kůže s vypálenými ornamenty. „Hmm tady to máme, zprávička od prasečího
krále. Snad se nebojí o svůj zadek. Pro kohopak je ty malej bastarde? “ „To ty se nikdy
nedozvíš.“ Surově mě uhodil do obličeje a s klidným hlasem řekl. „Když myslíš.“ Pobaveně
se usmál a poodešel rozdělat oheň. „To myslíš, že když mě zahřeješ, tak se dozvíš
jeho jméno?“ Řekl jsem s potlačenou nervozitou. „Nech se podat na co je ten ohýnek.
Až s tebou skončím, budeš zpívat jako skřivánek. To mi věř.“ Když udělal oheň dost žhavých
uhlíků, tak do nich vložil svůj lovecký nůž. Při tom pohledu mi vyschlo v krku. Snažil
jsem se navenek nic neukázat. Strach byl silnější než já. Začal jsem se neovladatelně třást.
„Doufám, že něco vydržíš, nerad bych aby si mi omdlel hned na začátku.“ Zeširoka se usmál
a dal na odiv své křivé a zkažené zuby. „Vše už je připraveno tak můžeme začít se zábavou.
Máš poslední šanci mi bezbolestně říct, to co chci.“ „Nikdy ti to nepovím, ty zrádce.“
„Nu dobrá.“ Natahuje se pro svou dýku. Nikdy jsem necítil takový strach a takové odhodlání,
jaké jsem měl teď. „Tak se na tebe podíváme. Chceš nejdřív oslepit, či se chceš dívat na to,
jak ti postupně uřezávám prsty a na bolestivých místech stahuju kůži za živa? No já myslím,
že začnu u prstů.“
teď začneš pěkně zpívat“ S těmito slovy mi začal prohledávat věci. Našel malý uzlíček
zabalený do kůže s vypálenými ornamenty. „Hmm tady to máme, zprávička od prasečího
krále. Snad se nebojí o svůj zadek. Pro kohopak je ty malej bastarde? “ „To ty se nikdy
nedozvíš.“ Surově mě uhodil do obličeje a s klidným hlasem řekl. „Když myslíš.“ Pobaveně
se usmál a poodešel rozdělat oheň. „To myslíš, že když mě zahřeješ, tak se dozvíš
jeho jméno?“ Řekl jsem s potlačenou nervozitou. „Nech se podat na co je ten ohýnek.
Až s tebou skončím, budeš zpívat jako skřivánek. To mi věř.“ Když udělal oheň dost žhavých
uhlíků, tak do nich vložil svůj lovecký nůž. Při tom pohledu mi vyschlo v krku. Snažil
jsem se navenek nic neukázat. Strach byl silnější než já. Začal jsem se neovladatelně třást.
„Doufám, že něco vydržíš, nerad bych aby si mi omdlel hned na začátku.“ Zeširoka se usmál
a dal na odiv své křivé a zkažené zuby. „Vše už je připraveno tak můžeme začít se zábavou.
Máš poslední šanci mi bezbolestně říct, to co chci.“ „Nikdy ti to nepovím, ty zrádce.“
„Nu dobrá.“ Natahuje se pro svou dýku. Nikdy jsem necítil takový strach a takové odhodlání,
jaké jsem měl teď. „Tak se na tebe podíváme. Chceš nejdřív oslepit, či se chceš dívat na to,
jak ti postupně uřezávám prsty a na bolestivých místech stahuju kůži za živa? No já myslím,
že začnu u prstů.“
„Stůj! Zařval hlas z okolní temnoty.“ Mohutný věznitel se zastavil. Byl překvapený,
však s chladnou hlavou dobře určil směr, odkud se hlas ozval. „Mám stát nebo co?
Co mi uděláš? Nemáš ani dost odvahy, aby si vyšel ze stínu.“ Hlas mu byl povědomý,
však těžko zařaditelný. Z pozastromu se vynořil šlachovitý zvěd, jenž mi předával zprávu.
„Nebo to s tebou nedopadne dobře Maragane.“ „Ale ale. Starý přítel Lorick. Snad si nemyslíš,
že mě zastavíš. Už jednou jsem tě porazil. Tenkrát na akademii. Teď to bude stejné. Dostaneš
výprask jak malá holka.“ „Od té doby se lecos změnilo.“ Odvětil s ledovým klidem Lorick.
„Neměl si sběhnout k nepříteli.“ Oba muži tasili své meče a začali se obcházet. Vypadá to
jako tanec dvou vlků bojujících o kořist. Ani jeden nechce zaútočit první, protože dobře vědí,
jak vyrovnané jsou jejich síly. Napětí zhoustlo, že by se dalo krájet. Nastřídačku prováděli
klamné útoky, aby zjistili jak je protivník ve střehu. Maragan se konečně odhodlal. Spodním
obloukem zaútočil na Lorikovu hlavu s takovou rychlostí, že jsem ani nepostřehl, jak to mohl
Lorik vykrýt a ještě přejít do protiútoku. Pro mě to bylo tak neuvěřitelně rychlé a ohromující.
Řinčení oceli se rozléhalo do okolí. Maragan vedl mohutný sek shora. Čepel jeho meče
se však v polovině úderu změnil na boční a do Lorikova meče se opřela plná síla. Nečekaný
úder ho vyvedl z rovnováhy natolik, že škobrtl a svalil se na zem. Naštěstí se mu povedlo
rychle švihnout nohou a srazit svého protivníka hned vedle sebe. Máchli po sobě zbraněmi
a odkutáleli z dosahu. „Lorik dobře věděl, že moc podobných úderů nevydrží. Maragan
spokojen vývojem boje si začal věřit. Bojové figury se střídali jedna přes druhou.
Když se však Maragan pokusil zopakovat svůj působivý úder, Lorik byl rychlejší. Vytušil
k, čemu se chystá. Sehnul hlavu a sekl Maraganta po nohách. Silným úderem mu zlomil holeň
a kopancem ho už jen svalil na zem. Maragan ochromen bolestí se již nezmohl na další odpor.
„Uuufff.“ Oddechl si Lorik a sebral nepřátelskému zvědovi meč Svázal ho ke stromu a poté
šel rozvázat mě. Důrazně mi řekl, ať si pospíším a jedu dál. On že se postará o vězně.
však s chladnou hlavou dobře určil směr, odkud se hlas ozval. „Mám stát nebo co?
Co mi uděláš? Nemáš ani dost odvahy, aby si vyšel ze stínu.“ Hlas mu byl povědomý,
však těžko zařaditelný. Z pozastromu se vynořil šlachovitý zvěd, jenž mi předával zprávu.
„Nebo to s tebou nedopadne dobře Maragane.“ „Ale ale. Starý přítel Lorick. Snad si nemyslíš,
že mě zastavíš. Už jednou jsem tě porazil. Tenkrát na akademii. Teď to bude stejné. Dostaneš
výprask jak malá holka.“ „Od té doby se lecos změnilo.“ Odvětil s ledovým klidem Lorick.
„Neměl si sběhnout k nepříteli.“ Oba muži tasili své meče a začali se obcházet. Vypadá to
jako tanec dvou vlků bojujících o kořist. Ani jeden nechce zaútočit první, protože dobře vědí,
jak vyrovnané jsou jejich síly. Napětí zhoustlo, že by se dalo krájet. Nastřídačku prováděli
klamné útoky, aby zjistili jak je protivník ve střehu. Maragan se konečně odhodlal. Spodním
obloukem zaútočil na Lorikovu hlavu s takovou rychlostí, že jsem ani nepostřehl, jak to mohl
Lorik vykrýt a ještě přejít do protiútoku. Pro mě to bylo tak neuvěřitelně rychlé a ohromující.
Řinčení oceli se rozléhalo do okolí. Maragan vedl mohutný sek shora. Čepel jeho meče
se však v polovině úderu změnil na boční a do Lorikova meče se opřela plná síla. Nečekaný
úder ho vyvedl z rovnováhy natolik, že škobrtl a svalil se na zem. Naštěstí se mu povedlo
rychle švihnout nohou a srazit svého protivníka hned vedle sebe. Máchli po sobě zbraněmi
a odkutáleli z dosahu. „Lorik dobře věděl, že moc podobných úderů nevydrží. Maragan
spokojen vývojem boje si začal věřit. Bojové figury se střídali jedna přes druhou.
Když se však Maragan pokusil zopakovat svůj působivý úder, Lorik byl rychlejší. Vytušil
k, čemu se chystá. Sehnul hlavu a sekl Maraganta po nohách. Silným úderem mu zlomil holeň
a kopancem ho už jen svalil na zem. Maragan ochromen bolestí se již nezmohl na další odpor.
„Uuufff.“ Oddechl si Lorik a sebral nepřátelskému zvědovi meč Svázal ho ke stromu a poté
šel rozvázat mě. Důrazně mi řekl, ať si pospíším a jedu dál. On že se postará o vězně.
Já ohromen událostí pomalu zapomněl i dýchat. Musel jsem však doručit zprávu
co nejdřív k vojsku. Nasedl jsem na svého koně a již bez úhony zprávu s rozkazy doručil,
až do rukou Lorda Ludvika, který zahájil poslední manévry vedoucí k porážce nepřátel.
Maragan byl odsouzen a popraven již druhého dne.
co nejdřív k vojsku. Nasedl jsem na svého koně a již bez úhony zprávu s rozkazy doručil,
až do rukou Lorda Ludvika, který zahájil poslední manévry vedoucí k porážce nepřátel.
Maragan byl odsouzen a popraven již druhého dne.
Autor:T.Pirko
Posel či sedlák?
Hlavou mi projíždí pochybnosti, zda jsem se měl naverbovat. Snad jsem udělal dobře. Nebo jsem měl zůstat na statku a založit si rodinu?
Ujíždím na svém hnědákovi na západ a vychutnávám si přírody. V tom mi cestu zastoupí dívka nádherná jak červánky. Oslnila mě jako slunce, jež se odráží od kapek rosy. Má tmavé dlouhé vlasy táhnoucí se po zádech, které hned na první pohled upoutají. Štíhlá jako proutek, oblečená jako víla, přímo radost pohledět. Ňadra se jí rýsují pod průsvitnou košilkou a já od ní nemohu odtrhnout oči. Zamává mi a ztrácí se mi mezi stromy. Vydávám se za ní. Nestíhám ani seskočit a začínám se dusit. S vykašláváním krve se probouzím ze snu.
Sklání se nade mnou doktor. Příjemným hlasem mě utěšuje, že to přežiju. Stále oslněný snem si plně nevybavuji, co se stalo. Postupně se mi však myšlenky vrací a začínám si uvědomovat, co se odehrálo. Projížděl jsem lesem s depeší, když mě zasáhl do ramene šíp. Jen se štěstím mi nezasáhl nic důležitého a podařilo se mi uniknout pronásledovatelům. Na Hrad jsem dorazil už skoro v bezvědomí ze ztráty krve. Hlavou se mi pořád honí myšlenky o té dívce ze snu. Mysl se mi již plně rozjasnila a já se rozhodl onu neznámou ze snu hledat. A když ne ji tak ji podobnou a konečně se usadím. Život vojenského posla není nic pro mě.
Autor:T.Pirko
Film vs kniha
Mnohými přeceňovaný, často podceňovaný. Obojí je film, kniha, či jiné umělecké dílo. Jsou to zajímavá témata, ale o nich si povíme jindy. Dnes bych se rád zaměřil na film. Rozeznat kvalitní film od brakového je však velmi nesnadná záležitost, stejně jako rozpoznat jeho smysl, či prvotní myšlenku. Položme si otázku! Jde jednoznačným způsobem určit, jakou myšlenku nám chce autor nastínit? Podle mě ne. U instruktážních filmů vše vyplývá již z názvu. Podávají nám instrukce o dané problematice. Chce se po nás, abychom se naučili normy a uměli se probojovat každodenními i ojedinělými nástrahami života. Však u ostatních filmů je již méně rozpoznatelné, proč autor své dílo napsal. Můžeme se jenom domnívat, nebo se zeptat samotného autora „to by bylo jistě efektivnější“ Při přímém dotazu na autora bychom zjistili, že to vše co jsme si mysleli, může být úplně jinak. Ani sám autor nemusí tušit, co všechno skrývá film, jenž byl natočen. Bohužel je u spousty děl pozdě a můžeme se ptát jen u autorova hrobu. Já osobně si myslím, že autor, jenž píše knihu, vloží do svého příběhu kus sebe. Do díla vloží své nitro a zanechá v něm nepatrnou stopu čehosi jedinečného. Zanechá stopu sám sebe. Je to jako neviditelný otisk prstu. S tímto otiskem se dostává do knihy lidskost, která ji oživí. Dostává se tam příběh, který málokdo objeví. Díky filmu nám autor ukáže i představu člověka či okolí, jenž má právě v hlavě. I když si čteme všichni stejnou knížku, nestává se, že by si víc lidí představilo to samé. Většinou za hlavní postavu vidíme sami sebe a zloduch co má být dopaden je skutečný nepřítel v životě. Naproti tomu ve filmu máme dané herce ztvárňující postavy. Kolikrát jdeme na film jen proto, že tam hraje určitý herec či herečka a hltáme každý jeho pohyb a každé slovo, jenž vysloví. Díky tomu si někteří lépe zapamatují děj a naučíme se mnohem víc věcí než z knihy. „Já dávám přednost knihám, představy jsou moje a to je pro mě důležité.“ Bohužel si myslím, že filmování není na takové úrovni, aby zcela nahradilo knihy. Ty jsou stále nepřekonané. Pravdou je, že se knihy čtou čím dál míň, ale také je pravda, že tento jev vzniká jen leností a ne kvalitou. Lenost u většiny lidí převládá. Přece by se nenamáhali něco číst, když je možnost zhlédnutí filmu. Přitom mu ale nedojde, že ve filmu je polovina vědomostí než v knize, i když by tomu mohlo být naopak. Třeba se jednou dosáhne takové technologie a režiséři natočí takový film, který nás bude opravdu inspirovat vším. Třeba už nebude jen obraz a zvuk ale přidá se časem i vůně a chuť
.
Autor:T.Pirko